Níže zaslané slohové cvičení bylo napsáno pro žáky 6.D. Neobsahuje žádné sdělení informativního charakteru, jak jsme na tomto webu zvyklí. Zasláno „jen tak“.
Proč jsem přišel pozdě aneb Za časů Korona Vira
Jsem učitelem v Montessori třídě za časů diktátora Korona Vira. Jeho mocenské praktiky ovládání svých poddaných jsou u podobného druhu despotů běžné a již okoukané. Přesto stále platné a funkční. Náš pán a vůdce Korona Vir využívá strachu.
Tvářnost našich životů se projevila ihned s jeho příchodem. Dokonce byl zaveden nový pojem, který do té doby znal málokdo – distanční výuka. Nemá smysl o ní dlouze hovořit. Známe ji všichni. Už nechodíme do školy, škola chodí za námi. Stačí zapnout mobilní telefon nebo jiné zařízení s displejem, hardwarem a příslušným softwarem. Komunikační kanál mezi mnou a mými žáky je vytvořen téměř okamžitě. Kde jsou ty časy, kdy bylo bezpodmínečné na všechno čekat. Kouzlo čekání je nám dnes cizí. Chceme všechno hned. K tomuto rysu dnešní doby se ještě vrátím později.
I když je naše on-line spojení se žáky aktivováno v řádu několika sekund, stávalo se, že se někteří nepřipojili v předem stanovený čas. Důvod? Stará známá zapomnětlivost. Z kouzla čekání jsme se již vymanili, z osidel zapomnětlivosti nikoli. Lidé jsou tvory vynalézavými, našel se lék i na tento neduh. Za pozdní připojení, úkol navíc v podobě slohového cvičení. Je nutno vypracovat vypravování o tom, kterak jsem přišel na výuku pozdě, odůvodnění však musí být překvapivé, předem nečekané. Aby zavládla spravedlnost napříč věkovým spektrem, úkol za pozdní připojení se týká také mě. Jak jinak děti vychovat k tomu, aby si některé ze zásad vzaly za své.
Je pondělí. Uplynulé dny mě obklopovala tma. Nic než tma. Ne, nebyl jsem v bezvědomí, dobrovolně jsem se odevzdal do strádání vyvolaného nedostatkem podnětů, na kterých jsme závislí. Přechod ze tmy nebyl pozvolným, světlo se svými možnostmi působit na náš nervový systém si toho dne nebralo servítek. Jedna pracovní činnost střídala druhou, řetězec dotazů zvídavých studentů se neustále držel v dohledu, nevyřešené požadavky ze strany zaměstnavatele se staly urgentními. Pečlivě si vždy dávám pozor na časné připojení se do hodiny. Nepřicházím s předstihem, ale ani ne pozdě. Po komunikaci s přímým nadřízeným jsem se dostal do časové tísně. Ba co více, do bezčasové zóny. Vracím se k již zmíněnému rysu dnešní doby, řešení je potřeba učinit co nejdříve, úkol splnit popřípadě hned. Pilně a svědomitě pracuji na odstranění nesplněného. Najednou slyším telefon. Podívám se na display. Písmenka jsou zřetelně čitelná: „6.D s Vítkem“. Co pro pána potřebují. Teď prosím ne. Hovor přijmu, ptám se slušně a s citem, aby nebyla zaznamenaná má podrážděnost: „Co byste potřebovali, děti?“ Pořád mi nedochází důvod jejich vyrušení. Dlouhé vedení přechází plynule v krátké. Ouvej. Dochází mi to. Mám úkol navíc. Připojil jsem se na on-line hodinu pozdě, respektive vůbec. V první chvíli mě napadá spásné řešení ve smyslu všichni jste blázni, jen já jsem normální. Já jsem přeci do hodiny pozdě nepřišel? „To oni, všichni, přišli dříve.“ Nenapadá mě však, jak plénum žáků nadšených z mého prošvihnutí termínu připojení přesvědčit, že mi nevolali oni, ale že jsem se připojil samostatně. Sklopím zrak, srazím podpatky, přistřihnu si křidélka a úkol s okázalostí bojovníka přijímám.
P. S. I když mě některé děti přesvědčovaly, že se mě úkol netýká, vidím do nich dobře. Většina si jistě mnula dlaně a prožívala pocity zadostiučinění.
